Errolov dom/psychologická poradňa

Errol dom a psychologická poradňa

*John pobehoval po celom dome a dával do poriadku kuchyňu. Celkom zabudol, že dnes o šiestej k nemu mala prísť nová pacientka. Teda, jeho dom bol udržiavaný v bezchybnej čistote, ale mal potrebu v kuse niečo prekladať. Už preložil polovicu kuchyne odkedy sa nasťahoval do tohto domu, lebo bol zvyknutý na zariadenie z predchádzajúceho bytu. Bol oblečený v tmavej košeli a modrých džínsoch, vlasy mal úhľadne začesané. Zachytil svoju podobu na pár sekúnd v striebornej tácke, na ktorú kládol nejaké keksíky, aby sa pacientka mohla uvoľniť pri jedení a on si mohol všimnúť lepšie jej reč tela. Spoločne s pohárom a džbánom vody to preniesol na minimalistický stolík pred veľkým gaučom a každou minútou očakával pacientku. Pozeral sa na hodinky a zistil, že do šiestej ešte stále niekoľko minút chýba a tak sa usadil do jedného z kresiel a sedel v absolútnom tichu.*

Celou cestu kráčela mírným poklusem, přeci jen už byla zima a s tou nikdy nebyla kamarád, ať už byla teple oblečená nebo ne. Jedinou potěchou pro ni byl sníh; a pro koho to nebyla pastva pro oči?, ten však stále ne a ne přijít - alespoň o něm tedy nevěděla. Třeba párkrát zasněžilo, když měla volno a doma si zrovna hrála na medvěda, který celou zimu prospí. Právě z toho důvodu o ničem nemusela vědět, stejně jako když přesčas ležela ve vaně a ládovala se knihami, dokud nedočetla do konce každé, kterou si s sebou přinesla. Mohla jen děkovat Bohu za to, že se ještě (zatím?) nestalo, že by ji ve vroucí vodě obklopenou bílou pěnou navštívila i jedna z výše zmíněných přítelkyň plných písmenek od začátku do konce. Tehdy se cítila rozhodně mnohem lépe - totiž bez poslouchání často až několika-hodinových a uječených projevů (jež kolikrát bez pochyb trvaly i přes celou její pracovní dobu!) její nadřízené, která snad nikdy neměla dost. Kdoví, jestli má dívčiny problémky na starost Scarlett nebo někdo jiný, nicméně by se jistě z části dalo zvažovat i ji.
Neměla ráda, když byla na kterémkoliv předem určeném místě pozdě, a tak se častokrát stávalo, že se tam nacházela už několik minut před domluveným časem setkání, jen proto, aby snad nevypadala tak nespolehlivě, že se ani nedokáže ukázat na čas. Cítila se tak mnohem klidněji než by spěchala a nedejbože cosi skutečně nestíhala. Nyní však byla v klidu a ačkoliv tomu její chůze ze začátku nemusela odpovídat, postupem času zvolnila krok a k doktorovým dveřím dorazila přesně čtyři minuty před šestou. Zdvihla pravou ruku, aby zaklepala na dveře, nicméně namísto toho na poslední chvíli, kdy už se jich málem dotýkala, raději okusila zvonek, který jde s větší jistotou zaslechnout.
Ještě než jí dveře odhalily osobu, za kterou přišla nebo si na mobilu stihla zkontrolovat, kolik je hodin, naposled se zachumlala do béžového kabátu, který ji svíral zejména kolem útlého pasu a ten si ještě nervózně stáhla více než již byl, ačkoliv si ten kus oděvu hodlala odložit do pár vteřin, co by už byla uvnitř. "Dobrý večer. Velice se omlouvám, jestli jdu pozdě. Cestou jsem se někde zdržela..." Malinko naklonila hlavu ke straně, což dost možná podtrhovalo její nejistotu, která z ní sice ještě nesršela tak, až by jí člověk litoval, ale byla tam. Ono ale i trochu je kolikrát více než méně.

Zvuk zvončeka mu spôsobil veľmi malý infarkt. Vyskočil z kresla a uhladil si košeľu. Pozrel sa na hodinky. Prišla o päť minút skôr. Ešte však nerobil žiadne unáhlené závery. Predsa ani nevedel, kto pred jeho dverami stojí. 
Vo vstupnej hale nasadil príjemný úsmev a otvoril dvere. Zbadal v nich veľmi peknú blondýnku. Vonku sa schladilo na mrazivé teploty oproti tomu, keď šiel domov z nemocnice. Jeden pohľad venoval ulici, kde okrem svojho auta nevidel žiadne iné. Ďalšie mentálna poznámka. Nenaťahoval to. 
"Vitajte, vôbec sa neospravedlňujte, prišli ste načas. Vonku je hrozná zima, nedáte si teplý čaj?" všimol si jej výraz. Akoby čakala, že ju vyhreší za to, že prišla neskoro. Začal si pomaly spájať dokopy, že táto žena to asi musí mať ťažké. Nebol najlepším psychológom pod slnkom, ale bol dobrý pozorovateľ a v nemocnici už ošetroval dosť žien s manželmi, ktorí nie sú práve najlepšími príkladmi pre spoločnosť. Niekedy mal chuť im poriadne vraziť za to, že sú schopní ublížiť svojím ženám. Veľmi si prial, aby to nebol jeden z tých prípadov. Musel sa zastaviť. Začal uvažovať priveľmi subjektívne. 
Čakal či popri ňom prejde, aby mohol zatvoriť dvere.
Prebehol si rukou vo vlasoch a pozrel sa na vešiak pri dverách. Našťastie bol prázdny. "Smi... smiem vám zobrať kabát?" opýtal sa, keď zatvoril dvere. Niežeby bol v blízkosti žien nervózny, ale občas mal tendenciu sa zasekávať a venovať im príliš dlhé pohľady, hlavne tým krásnym a musel by byť slepý, aby nevidel pred sebou krásnu ženu. Lenže nasledujúcu hodinu musí byť profesionálny. Nevedel, či si všimla jeho chvíľkové zaváhanie, ale dúfal, že ak aj áno, tak to neovplyvní jej pohľad naňho.

"To bych moc ráda, děkuji. Máte zelený?" Opáčila s vřelým úsměvem, jakmile vkročila dovnitř a pomalu uvolnila svůj pas rozvázáním. Ruce se jí ještě chvěly ze zimy tam venku, jelikož si ve spěchu v práci zapomněla rukavice, které by její dlaně ochránily před tím chladným počasím, které zas tak v oblibě neměla. Zrovna jí kabát nepatrně sklouzl z ramen dolů, když se jí optal, zda jí ho může pověsit. "Jistě. Děkuji." Když z toho oděvu vyvázla bez sebemenšího zranění, při jeho předání muži před ní věnovala ještě jeden úsměv, až by člověk neřekl, že nějaké problémy vůbec dokáže mít, nepočítaje ty, se kterými měly něco společného její dlouhé blonďaté kadeře. Ty se pro jednou rozhodly částečně zelektrizovat; což měl na svědomí zřejmě bílý svetr, který měla na sobě, a tak byla nucena je svázat dozadu, aby nepřipomínala bláznivé chemiky, kteří u svého nádobíčka přetrvali klidně i celé hodiny, ať už se jim dařilo nebo ne. Zatímco je svazovala, doprovázela doktora pohledem, aby jej pak mohla doprovodit i dál; kdy on doprovázel spíše ji na místo, kde se mělo sezení konat. Ačkoliv ji na první pohled upoutaly vyskládané sušenky na stolečku, neodvážila se ani pro jednu natáhnout, stejně by se jinak soustředila především na to jídlo než na něho nebo sebe, o co tu ale hlavně šlo. Nemluvě o tom, že vlastně měla averzi k tomu, jíst před někým druhým. To by se musela naládovat v momentě, kdy by doktůrek nebyl na dosah, ale poté by jistě poloprázdný tác napovídal všemu, co se odehrálo ve chvíli jeho nepřítomnosti. Ale jí nepřipadalo v úvahu ani jedno, ani druhé.

Kabát zobral so všetkou opatrnosťou a zavesil ho na vešiak. Ak by bolo vonku mokro, zrejme by ju požiadal, aby sa vyzula, ale nakoľko bola teraz suchá zima, nechal to tak. Sledoval ako si stiahla svoje vlasy dozadu, ale spamätal sa a viedol ju do obývačky, ktorá slúžila na jeho psychologické sedenia.
Samozrejme, že mal zelený čaj. Bol Brit a teda čierny a zelený čaj boli asi jediné nápoje, ktoré boli v tomto dome takmer neobmedzené. V obývačke ukázal na veľký gauč. "Prosím, cíťte sa ako doma, uvoľnite sa. Ponúknite sa sušienkami, idem nám urobiť čaj. Preferujete silnejší alebo slabší čaj?" opýtal sa popri tom, ako kráčal do kuchyne, z ktorej mal výhľad na svoju pacientku a ona naňho. V čajníku mal pripravenú vodu, ktorú nechal hriať, vytiahol svoj najlepší čajový servis a z linky nad dresom vybral kovovú nádobu so sušenými listami čajovníka. Príprava čaju bola preňho prirodzenejšia než dýchanie. Ruky sa mu pohybovali samé od seba. "Aký ste dnes mali deň?" pokúsil sa nadviazať nezáväzný rozhovor, aby trochu uvoľnil atmosféru. Osobne nemal rád celé to napätie, kedy sa pacient bojí o čomkoľvek rozprávať len preto, že pred ním sedí doktor, ktorý si to môže inak vysvetliť. 
Pri príprave čaju mu však zišla na um myšlienka, že sa vlastne ani nepredstavil. V duchu si dal facku, to mala byť prvá vec, čo mal urobiť, keď otvoril dvere. Musí to urobiť hneď ako prinesie čaj.

Usadila se doprostřed sedačky, na kterou poukázal a přehodila pravou nožku přes levou. Proplétajíc její prsty, nakonec je společně sevřela v pěsti a umístila na klín. "V tuto hodinu už raději slabší... Ale kdoví, jestli vůbec usnu." S povzdechem ze sebe vydala i krátký, tichý smích. Posledních pár dní ji trápily noční děsy, díky kterým toho moc nenaspala. Nutno podotknout, že ty však nebyly jejím důvodem návštěvy samotného odborníka, ačkoliv se díky nim necítila zrovna nejlépe. Kdo ano? "Vcelku...dobrý." Musela uznat a pokývnutím hlavou jistě jen utvrdila na tom, že to tak skutečně cítila. V práci totiž nebyl zmatek jako obvykle (za který ještě k tomu ani jednou nemohla) a dovozcům květin se dokonce podařilo dovézt všechny předem objednané spolu s ještě pár navíc, kdyby se poštěstilo na lavinu zákazníků. Nicméně očekávat nával lidí v zimě stejný jako na jaře a létě je nesmysl, vzhledem k tomu, jak jsou to nesrovnatelné poměry. Ono totiž mnoho květin, které patří mezi nejprodávanější, přes zimu přestává růst a to zrovna květinářství ani zdaleka nesvědčí.
Očima zabloudila směrem, kam zavítal, aby jim připravil teplé nápoje, načež když se s nimi vracel, s menšími jiskřičkami v očích přivítala hrníček, který byl postaven blíže k ní než jemu. "Děkuji." Levý koutek rtů se jí na pár vteřin zkroutil do úsměvu, i když se ještě nechystala čaje upít. Přeci jen se z toho ještě kouřilo; a to dost na to, aby hrnek nevydržela držet v rukou. Proto se raději rozhodla počkat než se třeba i docela závažně spálit vlastní hloupostí. "V práci toho moc nebylo... A dokonce jsem se u Babičky dostala na řadu hned, jak jsem potřebovala. Nemám, na co si stěžovat."

Po tom, ako ešte chvíľu strávil v kuchyni správnym lúhovaním čajových lístkov, aby dosiahol správny efekt slabšieho čaju, čajník s dvoma šálkami naložil na podnos a vrátil sa k svojej pacientke. "Nech sa páči," povedal pri tom, ako nalieval čaj do šálkov.
Následne prišla tá trochu trápna chvíľa, kedy sa musel oficiálne predstaviť, pretože zrejme trpí sklerózou. "Prepáčte, ale uvedomil som si, že som sa ešte nepredstavil. Som doktor Errol Triggs." Vystrel ruku k sediacej žene, aby nemusela vstávať. 
Usadil sa do kresla a letmý moment venoval kreslu vedľa neho. Nechápal, na čo ho tam stále nechával, keď v ňom aj tak nikto nesedával. "Rád počujem, že ste mali vcelku dobrý deň. Dostať sa u Babičky na rad je niekedy nemožné, i keď kvôli jej koláčom by som tam osobne čakal aj celý deň," usmial sa na pacientku a pozoroval ju. Nie v subjektívnom zmysle, ale v objektívnom, doktorskom. V lone mal už pripravený zápisník, kam si bude zapisovať poznámky z ich sedenia. 
Odkašľal si a napriek snahe o uvoľnenie atmosféry začal ich sedenie. "Čo vás trápi, Lorraine? Kvôli čaju ste predsa len asi neprišli, u Babičky robia omnoho lepší," zasmial sa a pripravil sa na počúvanie, ktoré od svojej pacientky očakával.

Aby toho vděku nebylo málo, učinila tak za sebou, jak šly, ještě jednou a maličko se naklonila dopředu, když začal rozlévat čaj. "Dost." Řekla, když jí hrníček naplnil do poloviny a stáhla se zase zpátky. V mezičase si s ním ale ještě stihla podat ruku (i když na první chvíli váhavě ucukla), jelikož se to nestihlo už u dveří. Každý byl v tu chvíli zaneprázdněn jinými myšlenkami, ale nedalo se to ani jednomu vyčítat. "Lorraine Audrey." Dlaně si pak položila zpět na stehna a lehce začala prsty levé ruky ze strany poťukávat o ty z pravé ruky. "To zřejmě každý." Pověděla s pozdvižením levého obočí, které s sebou na těch pár vteřin vzalo i koutky světle růžových rtů. "Ovšem ne vždy se to hodí, když člověk spěchá a nemůže si dovolit přijít pozdě..." Pohled postupně sklopila ke svým dlaním. Nerada se k tomu vracela, ale i přesto si domluvila tuto schůzku. Třeba by jí to pomohlo. Třeba by konečně byla vysvobozena.
"To zatím nemohu posoudit." Letmo se koukla na hrníčky, ze kterých se ještě kouřilo, i když značně méně než když je prvně přinesl. "Třeba pak budu raději sedávat tady!" Ačkoliv jen žertovala, tvářila se při tom poměrně stejně vážně jako posledních pár minut. Potěšit ji sice zvládly především maličkosti, ale i přesto to bylo těžké; a to nejen pro ni. "Hm..." Vypustila ze sebe nejprve povzdech, který ztlumila sevřenými rty, ale i tak šel slyšet. Nejspíše se potřebovala zkoncentrovat před tím, než by vůbec promluvila o tom, s čím se už nějakou dobu pere. "Mám takové sny..." Znovu se nadechla a pohlédla vstříc jeho očím, její čelo mírně nakrčené z toho důvodu, jak se rychle snažila zformovat slova, aby alespoň trochu dávala smysl a on něco pochopil. "O něčem, co myslím, že se stalo, ale už se v tom docela ztrácím natolik, že kolikrát nevím, co je vlastně pravda a co je klam..." Dlaněmi přešla ze svých stehen výše, až se spolu setkaly a s jejich překřížením postupovala po jejích pažích. Nakonec se ale její pravá dlaň usídlila na levé paži, kterou co chvíli jemně promnula, zatímco ta levá byla oporou pro loket opačné strany.

Sny... Niekedy sa až čudoval, koľko ľudí v Storybrooku trápia zvláštne sny. Sám nimi trpel. U neho to teda boli skôr nočné mory, než vidiny, ale gauči pred ním sa vystriedalo mnoho pacientov, ktorí rozprávali o kompletných vidinách, akoby to boli ich spomienky. Ženy často mávali sny s úplne inými mužmi, než sú ich manželia, deti mali iných rodičov. Až sa niekedy čuduje, či celé mesto nie je zakliate. Ale potom sa nad tým len zasmeje. Rozprávky nie sú vysvetlením na taký komplexný fenomén ako je ľudské podvedomie.
Do zápisníka si poznačil, že sa jedná o ďalší snový prípad. Taktiež mu neušlo jej správanie. Prekríženie rúk cez hruď, akoby sa snažila brániť sa pred svetom. Pred ním. Odmietavý postoj. Musí s tými snami bojovať už veľmi dlho. (Prosím, ber ho trochu s rezervou, nie je práve najúžasnejší psychológ.) "Povedali by ste teda, že tieto sny na vás pôsobia ako spomienky? Akého charakteru sú tieto sny? Sú romantické alebo skôr nočné mory?"

Popravdě si už nepamatovala noc, která by byla bezesná anebo se jí zdálo něco milého, co by nakonec nepropuklo v tragédii. Každý sen tak skončil a většina už tak i hned začala. Člověk aby se pomalu vyhýbal spánku, když se stejně jinak kolikrát za noc probudí s tím, že se to již nedá vydržet. Od rána pak chodí a dokonce v obličeji vypadá jako by právě vylezl z hrobu po několikaletém spánku. Ona ale aspoň přišla na to, jak tak nevypadat. Asi žádný ze zákazníků by byl rád přivítán vzdáleným bratrancem nebo sestřenicí vytahané Lindsay Lohan, která jako by vylezla z videoklipu Michaela Jacksona.
"Možná. Působí na mě až moc reálně, jako by se to doopravdy stalo, ale já o tom nemám ani ponětí. Jak může mít člověk vzpomínky, které si nepamatuje?" Zavrtěla nad tím hlavou a zamračila se, načež se předklonila a natáhla pro svůj hrníček s čajem. "Od romance mají dost daleko. Spíše by se dalo polemizovat o činech, za které lidi zavírají na několik let." Jakmile se zase opřela o gauč, na kterém seděla, přivedla šálek k ústům a poprvé v něm smočila své rty. Koutkem oka zavadila o křeslo vedle něj, které bylo ve stejné rovině jako to jeho, avšak prázdné. "Občas s sebou míváte i spolupracovníka?" Nedokázala si představit, jaké by to bylo, kdyby se musela zpovídat dokonce dvoum lidem najednou. Už tak byl pro ni jeden více než dost, i když se to tak nemuselo na první pohled zdát.

Počúval čo mu Lorraine rozprávala a zapisoval si to do zápisníku bez toho, aby od nej odtrhol oči. Podobnú otázku o týchto snoch dostal už od mnohých pacientov. Zavrel zápisník a položil ho na stôl. Naklonil sa dopredu, zobral si druhú šálku a usrkol si z horúceho čaju. Mentálne sa pochválil, že je vynikajúci. Usadil sa hlbšie do kresla. "Vysvetlím vám, ako fungujú sny. Keď ľudia spia, odstráni sa bariéra, ktorú tvorí naše vedomie. Podvedomie sa môže teda naplno vyzúriť, ale ľudia majú stále obranné mechanizmy. Predstavte si, že sen je strážca spánku. Sen zabezpečí, aby sa vaše podvedomie uvoľnilo traumy a zážitky, ktoré cez deň potláčate, a ktoré ani neviete, že máte, ale zároveň vám dovolí sa vyspať. Sen zjemňuje tieto vytlačené zážitky a pretaví ich do symbolov, ktoré vám prídu ako nonsens, ale v skutočnosti sú to len veľmi dômyselné obrany našej mysle, ako stále nechať tieto zážitky nevedomia potlačené. Problém nastáva, keď naše sny nestíhajú zjemňovať traumy a ľudia majú nočné mory. Ak to chápem dobre, máte nočné mory. To môže byť znak toho, že vaše psychické zdravie nie je v rovnováhe. Povedzte mi, slečna Audrey, ako by ste popísali váš deň z pohľadu stresu, nátlaku od okolia vykonávať rôzne úlohy a podobne psychicky náročné úkony?" Sledoval jej pohľad na kreslo vedľa jeho, a zamyslel sa na chvíľu. Jeho tvárou sa mihol smútok na stotinu sekundy, ale okamžite sa vrátil k svojej vyváženej nálade, ktorou sa snažil pôsobiť na pacientov upokojujúco. "Spolupracovníka? Nie nie. Obávam sa, že ľudia majú problém sa vyspovedať už jednému človeku, nieto ešte dvom zároveň." Usmial sa naspäť na ňu. "Keď som ich kupoval boli vo výpredaji." Napriek tomu, že ho myšlienka na niekoho, kto mu chýbal v živote, mátala každý deň, nikdy tomu neprikladal žiadnu dôležitosť. Opäť mimovoľne zablúdil pohľadom ku kreslu, ale zbadal sa rýchlo sa vrátil k Lorraine.

Jakmile se doušek čaje svezl a skončil tam, kde měl, přitáhla si jednu nohu blíže k tělu a o její koleno opřela dno hrníčku, který v sobě nosil ještě spoustu. Musela uznat, že výtvor to nebyl vůbec špatný a snad by k němu začala chodit nejen na sezení, ale také čaj samotný. "Měl byste si na něj nechat udělat papíry, vybudovat malou kavárničku. Vydělal byste majlant..." Podotkla s pohledem zanořeným do šálku, načež vzhlédla k jeho očím. Byly milé, ačkoliv se jistě nevyrovnaly tomu, když se ona usmála. Jak řekl jeden starý moudrý, byl by to přímo pohled jako pro nohy.
"Takže mi chcete říct, že nejsem v pořádku? Denně nařezám nad sto různých květin a piju čaj z listů, to je přeci naprosto normální." Zavrtěla hlavou na důraz nesouhlasu, co se jí zřejmě snažil říct, ať už to pochopila správně anebo ne. Alespoň si stála za svým, i kdyby by měla svůj názor změnit jen o pár vteřin později, což možná i hodlala provést. Tak miloučká. "Člověk příjde, objedná si osobně nebo přes telefon a já to nachystám a předám, nejde o nic...komplikovaného, co by mě mělo přivádět k šílenství. A jak to vlastně souvisí s mými sny? Nezdá se mi o práci, vždyť Scarlett by mi ani nedala spát!" Její zvonivý smích se rozezněl místností, ve které společně trávili už několik minut. Možná nebyla nejotevřenější anebo nejchytřejší ze všech, ale alespoň byla upřímná. A necenila se ta vlastnost?
"Ach tak!" S úsměvem přitakala, když jí vysvětlil přítomnost druhého křesla, které tam stálo samo, samotinké bez hosta na sobě a posloužení jemu. Třetí osoba tam totiž přeci nebyla a jestli ano, musela by být tou nejmenší na světě - ještě menší než nějaký hmyz, že by byl tak neviditelný k nezaznamenání na první, druhý a dokonce i třetí pohled. Bůhví na po kolikáté by se člověk musel dívat, aby tam vlastně nalezl...nic? "Každý den je jiný a nejen lidské bytosti poznávají další a další. Kdyby mi podvědomí našeptávalo, že je něco nejen se mnou, tou paní nebo celým světem špatně, nevěděl by to vlastně i ten celý zbytek světa? Jen hloupý by nic nezaznamenal."