Starožitnictví a zastavárna pana Golda

Dnes je poněud nabručený. Poslední dobou není ve své kůži, ve vzduchu cítí záchvěvy něčeho co by mohlo přijít a nebo také nemuselo. Někdy je složité vědět, když ostatní jsou dutí jak bambusy. Ne že by mu to vadilo, ale občas mu schází inteligentní rozhovor. I když v tomhle městě se nikdo na takový rozhovor nenajde. A mluvit stále sám se sebou? To pro něj moc není. Někdy ano, ale známe. Postává ve svém obchodě. Na sobě klasický černý oblek, v ruce hůlku. Stojí za pultem na kterém má malou krabičku, kterou precizně leští. Takové krabičky se můžou hodit na hodně věcí. Třeba si někdy Regina dojde pro další, nepřekvapilo by ho to. V očích má jako obvykle něco zvláštního. Většina lidí z něj má respekt, ale najde se někdo kdo mu začne pít krev, ale to potom není nic příjemného. Pro toho dotyčného. Pohlédne ven a když zjistí, že se už stmívá a za chvíli zavírá obchod, vrátí krabičku do přihrádky a dojde ke dveřím. Už má v plánu otočit ceduli na zavřeno, ale ještě to neudělá. Jen se otočí zpátky a dojde zpět k pultu. Po cestě si prohlíží všchny věci co má v obchodě. Většina z nich jsou osobní věci, které někomu chybí. "Kdyby si to ti panáci alespoň pamatovali."

Jak jen zaměstnat mysl plnou nejrůznějších vizí, výpočtů, taková, která byla schopna kalkulovat prakticky cokoli. Chlapec se užíral a jak už to bývá je mnohem praktičtější nechat samorost jakým byl on, aby vyběhl ven než aby dělal společnost návštěvě. Řekněme, že to nebyla Charlesova vinna, ale jakmile se mu někdo znelíbil dával to najevo tím, že mluvil, byl schopný vám z několika rychlých pojmenů vyjmenovat, jak dlouhé má dotyčný manželství, na jaké straně rád spí, jestli nechodí pravidelně do práce a proč a další markantní pikantnosti, které v závěru vypadaly... Zkrátka markantně. Doktor to dával za vinnu nevytížené šedé kůře mozkové. Jakoby to sám nevěděl, ale... opět nebyl na vinně, látka, kterou probírali ve škole byla naprosto primitivní. Škola byla technicky vzato jen přeplacený ústav, kde je nutili sedět, naprosto zanedbávali intuici či logické myšlení jen aby se dali zaškatulkovat. Jakoby snad bylo důležité, aby přesně znal jednotlivé planetky sluneční soustavy. Jen zakroutí hlavou, pocuchává tak černé kadeře, na kterých si nehoví čepice nebo něco tomu podobného, byl ze zásady proti podobným výmyslům. Zimní bundu si přitáhne blíž k tělu a... zastaví se u výloh. Zkoumajíc, co je na ní jinak. Zabere mu to sotva pár vteřin než pozná, co ze svého místa zmizelo, ošmatlaný zápisník, který nahradila šupinka. Flétna byla posunuta kousek doprava, aby udělala místo modrému přívěsku a klabouku, který by do své sbírky určitě ocenil Earl Gray. Stejně jako bloček byla to i prostřelená mince a žíně, které z výlohy zmizeli. Byla teď čímsi chudá.

Nebyla to zima, která ho nahnala do krámku, to prostá zvědavost. Dveře vrzly, zvonek vydal ten otravný skřehotavě cinkavý zvuk a jeho maličkost byla vpuštěna do zatuchlého obchodu, který víc než cokoli připomínal antikvariát nebo muzeum. Oči barvy dvou uhlíků rychle putují po místnosti, jakoby snad přesně věděli komu věci patřili, přiznejme si teď byl v takové fázi, že stačilo jen ukázat a on... začne jmenovat, odkud věc je, komu patřila, k čemu sloužila. "Dobrý den..." Pozdraví jakoby omylem a i ten zkoumavý těkavý pohled se zastaví na majiteli krámku, panu Goldovi. Řekněme, že když měl Skot s nepříliš dobře znatelným skotským přízvukem dobrý den, tak mu nevadilo se s jedinečnou osobou jakou byl on, dohadovat, pokud byl den špatný, Charlie se k němu stejně zastavil a dělal, to, co dělal rád... totiž... chytrákoval. "Proč jste dal pryč ten zápisník? Snad přistoupíte na moji nabídku? Uhodnu komu patřil a vy mi ho dáte?" Zápisník ve vitríně nebyl natolik dlouho, aby si mohl zapamatovat přehnané podrobnosti, písmo viděl jen částečně... Naopak zápisník nebyl nový tudíž... nešlo o nevýhodný kšeft ani pro jednu stranu. Se zájmem na Golda pohlédne, přičemž si bubnuje prsty o sebe. Drobné gesto netrpělivosti.

Už už měl v plánu zavřít kám, když ale za výlohou spatřil malého chlapce. No malého možná jen výškou a věkem, ale o velikosti jeho mozku a dedukce by se dalo polemizovat. Možná má čas na chvilku zábavy nad rozhovorem s malým Holmesem. Je tak krásné tohle vědět, všechno vědět. Byť oni nemají ani zdání.
Možná tenhle malý by ho odhalil, možná ho může odhalit už teď, přece jen jeho rozum je někdy nepochopitelný. Už tak v malém věku.
Chvíli ho sleduje přes skleněnou výlohu a snaží se přijít na to o čem může ten malej neřád přemýšlet. Když ale vejde dovnitř nahodí svůj klasický úsměv a opře se rukou o svou hůl. "Dobrý..." Pozdraví ho nazpátek, pozvedne obočí a celého si ho prohlédne. Jeho návrhu se musí zasmát. Zápisník? Jaký zápisník asi tak může myslet? Ten co měl nedávno ve výloze? Moc dobře ví komu patří a je zajímavé, že teď človíček se na něj zrovna chytil. Jen zakroutí hlavou. "Máš rád hry viď? A řekneš mi proč si ten zápisník tolik přeješ? Nemyslím si, že by jsi byl ten typ kluka, který by si psal do deníčku jaký měl den. Nebo snad ano?" Pozvedne obočí a mírně nakloní hlavu a celého si ho prohlédne.

Starý muž si ho prohlížel... Možná až moc důkladně na to, že ho běžně vídal, jakoby snad věděl o jeho vizích, jak tomu říkal doktor. Charlie těm povídačkám o vizích nedával příliš velkou váhu, šlo o záblesky, mozek skutečně dokázal vyvolat myšlenky na to na co myslel a v tom byl ten problém, on na to nemyslel. Nemyslel na osoby, nemyslel na číslo 221 ani na chlupatého psíka. Zkrátka šlo o intuici, jakýsi šestý smysl něco, co mozku došlo rychleji než bylo běžné, něco, co si nedovedl zařadit. A i přesto... Ne, to nehrozilo, šestý smysl neznal, Triggs by s ním o tom nemluvil na to se mu Gold příliš příčil. Kromě toho... Doktor dodržoval to čemu se říká lékařské tajemství. Nicméně tenhle člověk měl prsty v mnoha věcech a spoustu lidí držel v šachu dalo se to vypozorovat podle toho, jak na něj reagovali lidé v jeho blízkosti. Samozřejmě nemluvili o něm před ním, říkali, že to jsou dospělácké starosti, ale respekt z něj měli. Tedy... Přesně to, co scházelo jemu samotnému, neschopnost nechat se ovlivnit jakoukoli autoritou. Pravděpodobně, pokud by se ho Gold snažil vyhodit, mladý Jobs by si stejně vynutil pár vteřin své běžné rutiny jen aby v závěru bylo po jeho. Mohl se pyšnit oním darem, že dokázal tomuto člověku argumentovat.

Nad jeho reakcí se na moment pozastaví nechává ho mluvit zatímco on sám? Měl potřebu dělat s rukama a pak hlavně s prsty tisíc a jedno gesto a přitom vnímat, co mu říká jeho společník. Nyní tomu nebylo jinak. Prsty pravé ruky projížděly kloubky té pravé zatímco černé oči pozorovaly Golda, jakoby snad dokázal vyčíst význam slov dřív než je dořekne. Ručky se pozastaví, jsou sepnuty v jakémsi náznaku modlení, přičemž hřbety prstů tvoří podklad pro hrtan. "Kdo nemá rád hry... A když mě chcete zkoušet, příště nenechte zápisník otevřený. Stránky byly popsané, písmo jsem neviděl, ale inkoust se rozeznat dal. Nevybledl, takže je dražší, kvalitní inkoust se dá sehnat... V Londýně? Ano v Londýně... Váš deník je od Angličana, který si může dovolit drahý inkoust, ale deník byl často používaný, potlučený, takže nejde o nikoho marnotratného, drahý inkoust potřeboval proto, aby na strankách zůstal bez porušení, ale zápisník nosil stále při sobě, všude..." Odmlčí se a mírně pozvedne hlavu, ruce pokládajíc na pult jako někdo, kdo domlouvá obchod. "Mám pokračovat nebo se vás mám zeptat, proč si myslíte, že bych chtěl psát do popsaného zápisníku?" Nedá mu to, aby se mírně nepousmál. Věděl, jak na jeho schopnost reagují lidi... Bez vyjímky a to i v případě, že ho už slyšeli, jak dedukuje. Co by to tedy znamenalo pro jeho známého?